Jdi na obsah Jdi na menu
 


Procházkovy výsledky z Konopiště se ztratily!?!?!

4. 5. 2006
Rozhovor s Lubošem Procházkou prostřednictvím agentur zpracoval Jonathan Slater, redaktor časopisu Golfpunkoline
KONOPIŠTĚ: BILÝ TIGER OPĚT VÍTĚZÍ (morálně)
Už žádný turnaj Depress Cupu nemusí Luboš Procházka vyhrát, aby se stal legendou. Do jeho kroniky se zapsal nesmazatelně. Konopišťský Peugeot Cup, v jehož rámci se odehrálo 12. pokračování Depress Cupu, měl však v jeho letošním turnajovém harmonogramu výsadní postavení, a tak se golfová veřejnost právem mohla těšit na velký zážitek. “Bílý Tiger” potvrdil svoje kvality. Bohužel, na jinak výtečně zorganizovaný podnik padl drobný stín v podobě ztrativší se jeho score karty, jistě vítězné. Škoda, rekord D‘Este Course by se určitě otřásl v základech…
Jak moc vás mrzí, že se právě vaše score karta nenašla?
To víte, že to bolí. Moc. Pevně však doufám, že jak pro mě, tak pro golfovou veřejnost zůstane letošní konopišťský Peugeot Cup zapsán jako další Tigerova spanilá vítězná jízda…
Není to tak trochu divné, že k této neblahé události došlo letos již podruhé? Na třetím turnaji ve Mstěticích se vaše data rovněž někam zatoulala…
Nemám pro to v tuto chvíli vysvětlení. Možná někdo moji score kartu ukradl, aby ji v budoucnu na nějaké prestižní dražbě výhodně zpeněžil. Možná pikolík, kterému byla předána s prosbou, aby ji donesl pořadatelům, byl ve skutečnosti nastrčeným bílým koněm některého z mých závistivých soupeřů. Možná však, že jde o špinavé zákulisní intriky nebo dokonce o vysokou hru zpravodajských složek… Nechci spekulovat. V každém případě je to nemilé a já se s tím musím nějak vyrovnat.
Zvažujete podání protestu?
Samozřejmě, využiji práva protestu 5P. A určitě také budu trvat na opakování ceremoniálu s novým vyhlášením výsledků. Vyřešení celé záležitosti přenechám mému týmu právníků.
Za daných okolností vás lze považovat minimálně za morálního vítěze – a tak je na místě otázka, nakolik jste byl spokojený se svou hrou.
Myslím, že jsem předvedl famózní výkon. Trefoval jsem ferveje i greeny, dobře patoval, sotva si mám co vytknout. Každá moje rána měla smysl a myšlenku. Ne vždy sice měla ideální délku či tvarování, ale to jsou, jak my golfoví klasici víme, podružné věci… Ze správného držení těla se odvinuly i moje proslulé bezchybné pohybové stereotypy. Pravda, zahrál jsem sice asi tři čtyřputty a přes nezměrnou snahu nedokončil tři jamky, ale na takových nervy drásajících turnajích to je ospravedlnitelné. Hlavně jsem byl jako vždy koncentrovaný, trpělivý. Sázel na jistotu. Náskok jedné rány ještě nic neznamenal. Měl jsem naštěstí vše pod kontrolou, protože v našem nabitém flajtu se mnou šli dva hlavní spolufavorité turnaje – Jirka Kryšpín a Viliam Buchert. Oba jsou už sice evidentně zralejšího věku, ale pořád ještě patří k hráčům, kterým by svěží neutuchající elán mohl závidět nejeden mladík s chmýřím na bradě.
Normálně vedete v turnajích Depress Cupu prakticky vždycky už od první jamky, tentokrát jste začal trochu ospale. Na třetí jamce jsem dokonce náhodou vyslechl názor, že se “Bílý Tiger” snad převtělil na “Bílého krtka”...
O novodobých zapšklých golfových Koniáších se s vámi bavit nebudu. Mistrovské střídání tempa hry je součástí mé vybroušené herní strategie, mojí velkou předností. Naprosto tím vyvádím soupeře z rytmu.
Ale připusťte, prosím, že nezávislému pozorovateli nemusí být jasné, proč jste jedničku “skolil” deseti ranami, když ostatním stačilo na její zdolání pouhých šest ran.
V tom je ta vskutku ďábelská genialita. Každý nemůže nosit v torně maršálskou hůl. Na čtyřparové dvojce jsem už vystačil jen s osmi ranami, dále snižoval a snižoval – až jsem zase povolil, aby se soupeři mohli přiblížit.
Proč byly tentokrát vaše drivy v průměru až o padesát metrů kratší? To byl také záměr?
Jistě. Na vlastní oči jste mohl vidět, že například na jamkách číslo 5 a 6 měly dlouhé drivy mých soupeřů jediný efekt –míče jim skončily mnohem dříve ve vodě, než ty moje…
Jedním slovem - obdivuhodné. Ápropos, je pro vás snadnější hrát s pocitem, že vedete nebo si raději užíváte stres na závěrečné rozhodující jamce?
Na golfových kolbištích jsem už zažil nejrůznější vítězství. Někdy jsem útočil zezadu, párkrát jsem vyhrál stylem start – cíl. Tyhle zkušenosti jsou k nezaplacení. Nikdy jsem si nemyslel, že mám po prvních třech zvládnutých jamkách výhru v kapse. Na Konopišti to bylo stejné, v triumf jsem uvěřil až tak sedm jamek před koncem, když už jsem podle mě měl dostatečný náskok. Není pro konečný úspěch rozhodující zahrát na první jamce eagle – to se mi ostatně ještě nikdy v životě nepodařilo - proto se hned po startu soustředím už jen na vlastní hru a na občasný kontakt se mými fanoušky, kteří mě tak často věrně na hřištích doprovázejí. Přiznám se, že mě na výkonu nepřidalo, že jsme na celé osmnáctce kromě maršála, který nás neprávem několikrát osočil z příliš pomalé hry, nenarazili na živou duši. I s tím však musíme my, velcí hráči, počítat.
Vnímal jste tlak největších soupeřů?
Ale já jsem přece žádný nepřipustil! Jak už jsem řekl, byl to velký turnaj a podle toho jsem k němu zodpovědně přistoupil. Třeba už týden před jeho konáním jsem přestal chodit do práce… Důležité bylo, že jsem se dokázal neustále koncentrovat na hru. Mým snaživým spoluhráčům z flajtu však musím pogratulovat, hráli úžasně, i když na mě zase jako vždy neměli.
Prý jste Jirku Kryšpína nazval “Zlým mužem z kukuřičného pole”?
Ztratil nervy, když jsme mu s Vilem na čtrnáctce nemohli najít míček evidentně střelený do kukuřice. Vztekal se a nadával. Odmítal vzít na vědomí pravidla a vrátit se na odpaliště…
Po skončení hry vás však velmi zdvořile požádal o autogram a váš míč, je to pravda?
Ne, je to úplně jinak. Našel jsem náhodou ve vodní překážce u osmnáctky (už si ani nevybavím, co jsem tam pohledával) zpola utopený míč značky Nike. Velmi rád jsem ho Jirkovi věnoval, protože je to jeho oblíbená značka (a dovezl mě autem, a tak jsem hlavně chtěl, aby mě také odvezl).
Většina vítězů sní o scénáři, kde nadšeně mávají zaplněným davům, doprovázejících hráče potleskem na posledním greenu. Vy jste stál po závěrečném skvostném patu skromně a tiše vzadu…
No, já si především hlídal score kartu, protože jako bych tušil, že by se s ní mohlo něco stát…
Podle některých průzkumů jste v popularitě Tigera Woodse dostihl, už jste mu to dal vědět?
Zatím ne, je na dovolené, ale určitě si zavoláme. Před “Konopím” mi často volal a povzbuzoval, bylo to něho sice hezké, ale zbytečné. Jsem dost dobrý i bez toho.
Pouze jeden hráč dokázal v historii Depress Cupu přijít, vidět a vítězit s tak mile rošťácky omluvným úsměvem na rtech. Jak vnímáte svoji pozici v této společnosti?
Myslím, že jsem na hřišti dokázal víc, než jsem si vůbec troufal pomyslet. Kolikrát jsem se musel brzdit a ujišťovat, že je to pravda. Netroufám se ještě zařadit sám sebe do světové golfové historie. Věřím, že ještě mám co nabídnout a dokážu nějakou tu výhru přidat. Uvidíme.
Neschází vám už někdy motivace? Klidně byste přece mohl bilancovat a těšit se ze svých úspěchů…
Jsem spokojený s tím, co dělám a co jsem dokázal. Hra mě pořád baví, i když je obtížné ustát vlastní očekávání a nároky, které na mě okolí klade. Dosáhl jsem určité úrovně a dál už se nejspíš nebudu lepšit skoky, ale malými, hůře pozorovatelnými krůčky. Momentálně tak trochu přešlapuji na místě, ale konkurence v podobě Jirky, Viliama, ale též Pavla, Ládi nebo Josky, je snaživá a snad mě donutí podávat opakovaně ty nejlepší výkony. V každém případě je tato sezona jiná než ty předchozí. Skvělý start, ještě skvělejší střed a ještě úžasnější závěr. Někdy se ale věci prostě takhle vyvinou.
Děkuji za rozhovor.
 

Komentáře

Posmolil to Iřik Bokrošu!

(Margit Goča Kapralkova - 03. 10. 2006 10:55)

Tuž zdař z Ludgeřovic! Vypla jsem si tydlifon a sedla ke klavijatuře, abych cosyk i ja řekla k těm Konopiščim a dřystum Jiřiny a robek z kafilerky. Že jesť tři godiny rano to mi je šumak. Moji blizcy už davno chrňa, navíc indě, jak ja meškam. A ja spim, jak se mi chce. Semtam idu do lužka spiš a semtam pozdějši. Zavisle je to na robotě - když mě šef vytěžuje jako staru šachtu a doma přydu ztrhana jak předloňski kalendař, tuž sem rada, jak se podivam aspoň na spravy v kisni…
Ale k těm Konopiščim a dřystum – to Iřik Bokrošu to s tou skorkatou posmolil! Je to obeďarovaný pajtaš, který když ma zachvat, čita všecko, co je po ruce, Kaufland – novinami počinaje a obalem od harmasanu konče. To on pro robky z kafilerky kusek tego kartonku na zachode Lubkovi šlohl. Holki mu za to slibili pohar vanylkovy s jahodami a pořadnu kupu šlehački. Teho by sežral aji kibel, pajtaš marijánskohorski! A fodbalovy chuligan to je! Chodit v bilomodre do kotla a pořvavat s ostatnimi, to ja. A na cizim uspechu se každy rad sveze, no ni? Luboš nemohl kvuli nemu zapiť to jego velke vitězstvi na Konopišči. Pravda, “Bili Tiger” je jaksyk trochu schizofrenyk, tož paru ludi to věděť bude. Ale inak je to sympaticky a šikovny synek. On a švindel, to mi k sobě neštymuje. Ganc isto! O tem bych mohla napsat bichlu jak telefonni zeznam a potem už len chodiť do automatu vybirať chechtaky a žiť z dyvidend.
Ale stejně mi trochu mrzi, že Lubka byl taky něpozorny před Iřikem a pravě na panskem zachodku, bo nam by to na damskem něudělal.
Snad mi moju zpravu, kera možna neodpovida češtinařskemu slohu, nevratite zpatki. Tuž a či sem jakasyk Joy Adamsonová? Tuž zdař buch!
Margit Goča Kapralkova, za všecky fajne robky z Ludgeřovické drubežarny a kafilerky


Gans Isto

(Jiřina Kapralková, Ludgeřovice - 29. 09. 2006 21:18)

Tož musim k těm Konopiščim tež něco řicť. Byla jsem tam s celum našum holčiči partum z Ludgeřovicke kafilerky, přijechaly jsme Lubošovi fandiť a zapiť to jego velke vitězstvi co nam sliboval. Nemohly jsme go ale najsť, bo pry nehral na tem turnaji co sliboval, ale že ho strčili na nějakum drugum drahem - asi se go bali bo je taky borec. Takže jsme ho uviděli až jak se vraci s jakymisi dalšimi borcami pod ten stan a pak běži na ten zachod. Aby se nam neztratil poslaly jsme za nim jedinego chlopa mezi nami, Iřika Bokrošu. (No, on tež moc chlop nima, bo tež ma Luboša moc rad, no nima to proti přirozenosti?) Tak tam Iřik za ni šel a co nevidi. Luboš třima v prave ruce cosi malego (asi miček), v leve ruce jakysi kartonek a je moc smutny. Iřik se mu dival do te prave ruky, ale Lubka zaraz začal ten kartonek cupovať na male kusky a rvať ich do te mušle co u ni stal. Pak si oplachl gzicht, ofenoval si go pod tym fukarem na zdi a odešel. Iřik nelenil a vytahl z te mušle kusek tego kartonku, kdo by něchtěl miť na Luboša suvenir. Potem nam go ukazal a všeky jsme byly smutne: Lubošova skorkarta, taky suvenir na Luboša žadna z nas nima. Tak jsme se sebraly a cele smutne štandopede jechaly zpatky do naši kafilerky. Jen Iřik s nami nejechal, asi chce z te mušle vytahnuť i zbytek, bo miť celum Lubkovu skorkartu to by bylo něco, to by mu Loboš už jako patřil cely. Už je to tyden co tam stale gleda.
Ale, my věřime, že se mu to nepodaři a každa z nas, z naši holčiči party v kafilerce někdy najde kousek ztracene Lubošovy skorkarty - klidně i ine - a bude ji Luboš tež patřit.
Jiřina Kapralkova, za všecky holky z Ludgeřovicke drubežarny a kafilerky